Životu nebezpečná příručka první pomoci

recenze příručky Nejčastěji se vyskytující akutní stavy aneb včasná a bezodkladná první pomoc rozhoduje o životě a smrti, autor: Michal ŠEBEK

aktualizace 13.01.2010

MUDr. Ondřej Franěk

U tvůrců příručky - jakékoliv příručky, nejen té o první pomoci - se jaksi automaticky předpokládá, že se v daném oboru pohybují „jako ryba ve vodě“. Těžko by někdo bral vážně příručku „Kritické situace při řízení autobusu“ od autora, který „denně jezdí autobusem dvě stanice do práce, a tak ví, jak to s autobusem chodí“. 

V případě příruček o laické první pomoci je tomu jinak. Popravdě řečeno, naprostá většina lidí zná první pomoc – naštěstí – pouze teoreticky, a do skutečně kritické situace se dostane nejvýš jednou-dvakrát za život. Dokonce i zdravotníků, setkávajících se pravidelně s akutními stav „v první linii“ není zas až tak mnoho, autorů ochotných sepsat své zkušenosti ještě méně a profesionály schopné zabývat se tímto tématem v naší zemi na seriózní vědecké úrovni v kontextu akutní a urgentní medicíny si troufám spočítat na prstech jedné ruky.

Praktický důsledek je ten, že naprostá většina příruček s tématem první pomoci vzniká „v dílnách“ autorů, kteří sice mají k první pomoci z hlediska zájmu blízko, ale jejich praktické zkušenosti bývají limitované. Výsledkem jsou příručky a knihy, jejichž autoři chtě nechtě jeden od druhého opisují více či méně pozměněnou formou lety zažité, opakující se informace. To je sice nepříjemné, ale snad akceptovatelné. Některé informace bývají sice zastaralé či sporné a nějakou dobu trvá, než se podaří prosadit některé novější poznatky, ale chyby nebývají zásadního rázu.

Problém ale může nastat tehdy, pokud se někdo z těchto autorů cítí povolán vnést do věci vlastní názory. U zkušeného a sečtělého autora to samozřejmě může být přínosem, ale může to mít i poměrně katastrofální důsledky, pokud potenciální autor potřebné znalosti a zkušenosti nemá a vychází ze svých domněnek a ze souvislosti vytržených ojedinělých zkušeností.

To druhé je bohužel případ příručky autora Michala Šebka „Nejčastěji se vyskytující akutní stavy aneb včasná a bezodkladná první pomoc rozhoduje o životě a smrti“. Autor, t.č. sanitář v sanatoriu pro dlouhodobě nemocné, sám sebe nazývá „badatelem... autorem odborných textů z medicíny a první pomoci, poradcem v oblasti zdraví a medicíny, zdravotnickým pracovníkem, stážistou v Zdravotnické záchranné službě“ (str. 2). Už tato podivuhodná směs titulů typu „poradce“ či „stážista“ by měla potenciální čtenáře varovat. 

Ale konkrétně. Budeme-li upřímní, laická první pomoc má při většině náhle vzniklých onemocnění a úrazů spíše společenskou, psychologicky podpůrnou úlohu. Jsou nicméně stavy, kdy může první pomoc reálně zachránit život. Autor tyto stavy popisuje, ale současně nabádá čtenáře v řadě případů ke sporným, a někdy k vyloženě škodlivým či nebezpečným úkonům a poskytuje zmatené, nepřesné a často i zcela nesmyslné informace. 

Příkladem může být už kapitola Základní vyšetření (str. 7). Zde (a mnohokrát dál) autor nabádá k „diagnostice“ stavu oběhu pomocí hmatání pulsu na krční tepně. Tento postup je přitom pro laiky naprosto nedoporučovaný, protože právě tam, kde na něm nejvíc záleží, totiž při podezření na náhlou zástavu oběhu, přináší velmi často falešně pozitivní výsledek (zachránce má ve stresu pocit, že cítí puls postiženého, ale ve skutečnosti cítí svoji vlastní pulsovou vlnu v konečcích prstů). Toto je zásadní, život bezprostředně ohrožující chyba!

Hned v další kapitole – „zhodnocení životních funkcí“ (str. 9) – autor konstatuje, že abychom mohli ventilaci nazvat „neadekvátní“, je nutné zjistit, zda pacient nemá promodralé rty nebo konečky prstů. To ovšem jednak ve skutečnosti vůbec nemusí být pravda, a jednak za špatných světelných podmínek může být velmi obtížné to zjistit i tehdy, když promodralé rty má. Je zcela nepřijatelné na tak pofidérní známce „postavit“ rozhodování o závažnosti stavu. Autor to ovšem bez rozpaků činí např. v odstavci o jednom z nejrizikovějších fenoménů v přednemocniční péči - v kapitole věnované hyperventilaci (str. 28), kdy podle této známky rozlišuje, zda skutečně jde o banální stav, nebo o důsledek závažného onemocnění. 

Hyperventilujícího pacienta přitom sám autor popisuje takto: „Postižený je bledý, ztuhlý, má rychlý puls a silně se potí…“, tj. přesně stejně, jako může vypadat např. pacient s infarktem, embolií či jiným kritickým onemocněním. Tento omyl, zejména ve spojení s nabádáním k „dýchání do papírového pytlíku“ u těch, kteří nemají promodralé rty, je „radou“, která může bez nadsázky stát život pacienta, u kterého je stav důsledkem některého závažného onemocnění!!!

S dýcháním má autor vůbec problémy: dýchání z plic do plic u pacientů s izolovanou zástavou dechu se podle Šebka provádí frekvencí „…1 vdech do úst postiženého po každých 2-3 sekundách“, s čímž se má pokračovat do příjezdu Záchranné služby. Snad každému je zřejmé, že frekvence 1 vdech za 2-3 sekundy, tj. 20-30 vdechů za minutu, je naprosto neadekvátní, neproveditelná, nesmyslná, a ohrožuje jak postiženého, tak zachránce (str. 15). Autorovi nějak uniklo, že toto doporučení se týká pouze intervalu dvou vdechů v rámci resuscitace při střídání s nepřímou masáží...

Když už jsme u té resuscitace: když pominu „didaktickou perlu“, totiž požadavek na masáž frekvencí asi „jeden a půl stlačení za sekundu“ (není nic snazšího, než si představit jeden-a-půl komprese za sekundu – str. 16 a 17, frekvence tak navíc vychází příliš nízká a obvykle se doporučují dvě stlačení na sekundu v rytmu pěta-dvacet), zásadní chyba je, že v příručce není ani zmínka o resuscitaci bez dýchání z plic do plic. Tato možnost je přitom zmiňovaná již v mezinárodních Guidelines z roku 2005 a podle moderní světové literatury jde dokonce o nejúčinnější postup u většiny náhlých, svědky spatřených srdečních zástav. To, že by „badatel“ Šebek literaturu četl, asi očekávat nelze, on přece ví svoje…

Závažné omyly jsou také v kapitole o tepenném krvácení (str. 11): autor přímo v příkladu uvádí, že pokud dojde k úrazu končetiny a v ráně je například střep, má se postižená ruka rovnou zaškrtit – místo logického vytažení střepu (když už rána „tepenně“ krvácí, není tím moc co zkazit) a přiložení tlakového obvazu.

Nesmyslný a potenciálně život ohrožující je ovšem i následující postup podle „plánu B“ – totiž zaškrtit končetinu 10-20 cm nad ránou. V případě úrazu ruky to znamená pokus o zaškrcení v předloktí. Škoda, že si to autor někdy doopravdy nezkusil – rychle by zjistil, že zaškrcení v oblasti, kde jsou dvě kosti vedle sebe a tepny vedou mezi nimi (tj. v předloktí či na bérci), vede naopak ke zvýšení krevní ztráty – kostmi chráněné tepny se zaškrtit nepodaří, zato se spolehlivě zablokuje odtok krve z končetiny stištěním měkkých, povrchově uložených žil.

Při popisu známek zástavy oběhu se autor sice zmiňuje o lapavých deších, ale popisuje je zcela nesprávně jako „rytmické záškuby svalstva nadbřišku a břicha“ a navíc přímo upozorňuje, že není vidět pohyb hrudníku – což je ovšem opět krutý, život ohrožující omyl, svědčící o tom, že autor lapavé dechy nikdy v životě neviděl. „Lapavé dechy“ se mohou projevit – a také naopak zpočátku typicky projevují – jako běžné nádechy, ovšem s jinou dynamikou nádechu a výdechu a v nápadně dlouhých intervalech. Později tato aktivita odeznívá a určitou dobu přetrvávají ještě izolované pohyby různých svalových skupin, které ale rozhodně nemají charakter „rytmických záškubů“… A opět - nerozpoznání lapavých dechů je přesně to, co může stát pacienta postiženého náhlou zástavou oběhu život!

V kapitole o cévních příhodách mozkových se autor pro změnu pouští na tenký led medikace, když podání antiagregačních látek (např. Acylpyrinu) doporučuje, pokud „…jsme si jisti, že postižený neprojevuje příznaky svědčící pro hemorrhagickou příhodu mozkovou…“. Jistě bohulibá myšlenka, ale problém je v tom, že jednak současné doporučené postupy výslovně zakazují podávat tyto léky u všech typů mozkových příhod, a jednak jistotu o původu příhody zpravidla nemá do provedení CT vyšetření ani zkušený klinik. Rada laikům podávat tyto léky pacientovi s příznaky cévní příhody  je tudíž zcela nepřijatelná a může přímo vést k zhoršení následků a dalšímu poškození mozku (str. 21).

Pozoruhodné jsou představy autora o první pomoci při náhlé příhodě břišní – při této život ohrožující příhodě, vyžadující okamžitý chirurgický zákrok, autor chladnokrevně doporučuje postiženého“…uložit do polohy na bok…klid… trvale kontrolovat a zvláště sledovat puls na krční tepně“ (!?) a lékaře volat až tedy, pokud „postižený zvrací“… A pokud zvracet nezačne? Děj se vůle boží... Další z dobrých rad s potenciálem zabít postiženého…

Autor nevynechal ani „klasické“ moudro, když nabádá, abychom epileptikovi v záchvatu „vložili mezi zuby nějaký měkký materiál, aby si nepokousal jazyk“ (to by mě opravdu zajímalo, jak se to v praxi dělá - odtud už je jen krůček k oblíbenému páčení čelisti šroubovákem) Spíše humorně pak působí popis příznaků epileptického záchvatu, začínající slovy „postižený náhle vykřikne…“ (což už je opravdu unikátní blbost). 

Autor za své dlouholeté „praxe stážisty v záchranné službě“ také bohužel ještě nestačil zjistit, co je to otevřená zlomenina (nemusí z ní jen přímo čouhat kost, daleko častěji je „jen“ porušená kůže v oblasti zlomeniny, ale i s takovou zlomeninou je potřeba zacházet adekvátně, tj. hlavně v maximální čistotě), a bohužel si také nevšiml ani tak banální věci, že když už je potřeba použít dlahu, tak se přikládá nejen přes postižené místo, ale ještě přes sousední části končetiny resp. těla, protože jinak nejenže nefunguje, ale ještě situaci výrazně zhorší. (str. 34)

A snad poslední nebezpečný příklad, v němž si autor dokonce sám sobě protiřečí: zatímco v kapitole Poranění zad (str. 33) nabádá k uložení poraněného s podezřením na úraz páteře na záda (z důvodu prevence dalšího poškození míchy), v odstavci Poranění hlavy (str. 31) doporučuje pacienta v bezvědomí otočit do stabilizované polohy. Autor si zjevně neuvědomuje, že pacient s poraněním hlavy v bezvědomí může mít (a často i mívá!) poraněnou krční páteř – jen svým zachráncům „neřekne“ hledané příznaky - prostě protože je v tom bezvědomí… Obecně je jakákoliv nezabezpečená manipulace se zraněným nevhodná a speciálně je nevhodné otáčení do „stabilizované polohy“ s rotačním pohybem a ohybem v oblasti krku - takový postup si přímo „říká“ o dokončení díla zkázy a odsouzení postiženého k doživotnímu pobytu na kolečkovém křesle!!!

A už jen v rychlosti a bez komentáře další perličky:

- Příznaky bezvědomí: „Jasným příznakem bezvědomí je hmatný puls na krční tepně…“ (str. 12)

- První pomoc u zástavy dechu: „… během kašle můžeme postiženého silněji a rázněji udeřit několikrát mezi lopatky. Pokud tento postup nepomáhá, okamžitě následně provedeme pokus o vypuzení překážky z dýchacích cest…tak, že postiženého udeříme rozevřenou dlaní několikrát mezi lopatky.“ (str. 14)

- O hloubce kompresí v rámci resuscitace dospělých: „…stlačováním hrudní kosti do hloubky 5 cm (tj. asi ½ hloubky hrudníku)…“ – tj. hrudník dospělých má hloubku 10 cm?! – pozn. of., u dětí pro změnu „…stlačováním hrudní kosti do hloubky asi 3 cm (tj. asi jedné třetiny poloviny hloubky hrudníku)…“ (str. 17)

- Nemocný po infarktu „projevuje známky opocenosti“ (str. 20)

- Kolapsový stav nastává „…snížením tělesných tekutin…“ a „… jeho projev vyžaduje nástup okamžité první pomoci.“ (str. 24).

- O taktice první pomoci u alergické reakce: „Postiženého uložíme do polohy v polosedě a zeptáme se, zda-li se léčí s alergiemi. Pokud ano, okamžitě mu podáme…některý z léků…“ (následuje výčet léků proti alergii). „Pokud se však s alergiemi neléčí, přesto mu podáme kterýkoliv z uvedených léků.“ (str. 27)

Tak by šlo pokračovat téměř do nekonečna a „reklamovat“ větší či menší logické či terminologické chyby, nepřesnosti, novotvary (např. „rekapilarizační puls“?!), prazvláštní, pseudoodborný jazyk („známky opocenosti“ či "snížení tělesných tekutin"), menší („zda-li" místo zdali – 4x jen na str. 7) či hrubé („objevili se tyto příznaky“ – str. 27) pravopisné chyby, ptát se po autorských právech k obrázku na obálce atd. To již ale přímo nesouvisí s odborným obsahem a snad ani nestojí za bližší komentář. 

Cílem této recenze bylo upozornit především na ty nejzásadnější a nejnesmyslnější odborné omyly. Menších nepřesností a ne tak závažných chyb obsahuje příručka daleko víc. 

Michal Šebek žije v blahé medicínské nevědomosti. Několikrát se zřejmě jako publicista svezl se záchrankou, viděl ošetření několika pacientů, a na základě těchto "celoživotních" zkušeností naznal, že svět zachraňování mu leží u nohou. Současně - a bohužel - cítí poslání se o tento pocit rozdělit s širokou veřejností. Jeho optimistický pohled na svět má ale jednu zásadní chybu: může někoho stát život.

Díky autorově sebevědomí a publikační aktivitě je jeho „příručka“ ke stažení na několika serverech a je k dispozici i v různých internetových zpracováních. Na to má autor nezadatelné právo. 

Dovolím si tedy i já využít svoje právo a publikovat tuto recenzi spolu s upozorněním a varováním, že jde o příručku NEKVALITNÍ, PLNOU OMYLŮ A NEPŘESNOSTÍ, a v mnoha ohledech dokonce BEZ NADSÁZKY ZDRAVÍ A ŽIVOTU NEBEZPEČNOU. 

Dr. Ondřej Franěk


Zdroj: Šebek M. Nejčastěji se vyskytující akutní stavy aneb včasná a bezodkladná první pomoc rozhoduje o životě a smrti. Online na www.prvni-pomoc.com/storage/prirucka-prvni-pomoci.pdf, cit. 11.1.2010

Poznámka: citace uvedené „kurzívou v uvozovkách“ jsou převzaty včetně gramatických a stylistických chyb.

Reakce na recenzi dr.Fraňka na stránky www.zachrannasluzba.cz

Vzhledem k uveřejněné recenzi dr.Fraňka bych rád, jako autor tohoto „díla“, reagoval na některé jeho komentáře k citovaným textům, z nichž sestavil tuto recenzi.
Přestože nejsem lékař a ani to o sobě nikdy netvrdím, snažil jsem se sepsat tuto příručku tak, aby co nejvíce vystihovala zvláštnosti každého z citovaných akutních stavů. Aby zkrátka zdůraznila to, co na tom či onom akutním stavu je zvláštní a podle čeho jej lze odlišit od jiných.
Bohužel tato snaha byla zcela mylně pochopena ze strany recenzenta. Namísto hodnocení celého „díla“ bylo vytrhováno vždy jednotlivých pasáží a to z jednotlivých odstavců v podobě „kusých částí“. Tudíž tak v rámci jeho recenze vzniklo – bohužel – zcela jiné významné spojení, než pokud by bylo citováno celých odstavců. Je tudíž evidentní, že při četbě této recenze tak musí každý čtenář nabývat dojmu, že pisatel díla je buďto blázen nebo pomatenec na smyslech. Rád tak názorně ukážu, jak došlo v této recenzi ke zkreslení významu toho, co bylo v tomto díle popsáno u jednotlivých pasáží. Současně tak ukážu, jaký jiný význam vrhá autorem recenze použité jen kusé části z tohoto odstavce na celkový význam informací uvedených v celém odstavci.
Např. se v recenzi objevilo, cituji z recenze: „Základní vyšetření (str. 7). Zde (a mnohokrát dál) autor nabádá k „diagnostice“ stavu oběhu pomocí palpace pulsu na krční tepně. Tento postup je přitom pro laiky naprosto nedoporučovaný, protože právě tam, kde na něm nejvíc záleží, totiž při podezření na náhlou zástavu oběhu, přináší velmi často falešně pozitivní výsledek (zachránce má ve stresu pocit, že cítí puls postiženého, ale ve skutečnosti cítí svoji vlastní pulsovou vlnu v konečcích prstů). Toto je zásadní, život bezprostředně ohrožující chyba!“
Na tomto příkladu se recenzent zaobírá diagnostikou zástavy oběhu a zcela mylně vztahuje slova o palpaci pulzu ke kapitole o zástavě oběhu a takto to i prezentuje ve své recenzi. Jenže bohužel recenzentovi uniklo, že cituje údaje z kapitoly o základním vyšetření (str.7) člověka s akutním stavem, kde v rámci vyšetření se hodnotí dýchání, puls atd. Stejně tak kdyby se recenzent podíval pozorněji, zjistil by, že v kapitole o zástavě oběhu nikde nepíši o kontrolování pulsu na krční tepně! Pouze se o tom zmiňuji, že chybí puls atd. (str.16)
A takto bych mohl uvést další příklady. Ale nevidím jediný důvod k tomu. Myslím, že kdo si ji přečte celou, pochopí o čem je a také pochopí i skutečné souvislosti – nikoliv pár kusých slov vytržených z odstavce a kontextu.
Jsem si toliko jist tím, že každý čtenář, který si přečte tuto příručku celou a to pasáž po pasáži, odstavec po odstavci, jistě pochopí, o čem se hovoří a jak je to také míněno. Tím, pokud si bude vytrhovat jednotlivá slova a ta skládat za sebe (jako je tomu v případě recenze) pak jen stěží pochopí význam toho, co je mu v této příručce sděleno.
Tolik jen k tomu upřesnění, že některé citace jsou vytrhovány z kontextu celého odstavce a konkrétní pasáže. Samozřejmě přiznávám, že toto dílo není bezchybné. Jsou na něm jisté neduhy, které měli být odstraněny před jeho vydáním do oběhu. Již nyní se na základě recenze právě dr.Fraňka a podnětů v ní na tom již pracuje.

M.Šebek
 

Pozn. of.: pro rychlou orientaci p.t. četnářstva a bez dalšího komentáře vkládám kopii pasáží z Příručky, zmiňovaných v odpovědi p. Šebka:

Pro další diskuzi o této problematice odkazuji na naše fórum.

______________________  (c) dr. Ondřej Franěk, www.zachrannasluzba.cz ______________________